Líná Ela

Máme víc jak měsíc po hárání. Na každodenní procházky se naše mladá slečna moc těší, ale když dojde na to, že by mohla přidat v rychlosti, protože se děsně plouží, vypadá to, že s radostí ještě zpomalí. Ale pokud zahlédne pejska, okamžitě vystřelí na uvítanou, hrají si a běhají a člověk si tak říká, kde se v ní najednou tolik energie vzalo.. Pokud však dojde na to, že už je konec hraní a čas k odchodu, najednou se v našem energií nabytým pejskovi odněkud vezme zase ta pomalost. K odchodu se sice má, ale zato je to přizpůsobené tempu slimáka. :-)

Klasické venčení probíhá ještě "hůř". V těchto vedrech je to i docela na přivítanou. Ale abych to uvedla na pravou míru.. S Elou chodíme teď raději na vodítku, protože dojde k tomu zmíněnému venčení. Ale téměř ji táhneme za sebou. Je na ní vidět, že by nejradši šla ještě pomaleji a my ať se přizpůsobíme, očuchala snad každé stéblo trávy, sebrala každý klacek a ještě si s ním bude pohazovat a vyplivovat ho, jen aby mohla zastavit.

Pokud jdeme venčit a Ela nejde na vodítku, stačí se na chviličku zastavit a slečna kempuje v trávě. A bude tam ležet, dokud to nehrozí tvrdým příkazem a nebo nezačne pršet (nemá totiž ráda déšť). No není to s ní teď moc jednoduchý, ale to je myšleno jen v dobrém..